Přihlášení
Myslivecký Spolek Hředle 2
Náš myslivecký spolek Hředle 2,o.s. má 15 členů a provádí výkon práva myslivosti v honitbě „Zámecký vrch“ - honitba č.9., která se nachází především na katastrálním území obce Hředle, dále pak v katastru obcí Chlustina a Točník, a okrajově v katastru města Zdice. Držitelem honitby „Zámecký vrch“ je Honební společenstvo Hředle. S určitostí lze říci, že současná honitba se nachází v místech, kde již dávno lovili čeští králové, neboť na hřebeni Zámeckého vrchu, našeho největšího lesního celku se tyčí hrad Točník. Výměra honitby je cca. 742 hektarů, z toho přibližně 281 ha. les, 450 ha. zemědělské a ostatní pozemky a 11 ha. vodní plocha. Hranice honitby sousedí s hranicemi honiteb Selské lesy Hředle, Zdice, Bavoryně, Praskolesy, Žebrák, a Březová Lesní pozemky se skládají ze dvou hlavních celků, jimiž jsou Chlustinský les a Zámecký vrch. V obou těchto lokalitách je charakter porostu smíšený s tím, že v Zámeckém vrchu je převaha listnatého porostu, zatím co v Chlustinském lese je převaha jehličnatého porostu. Dalším lesním pozemkem je tzv. Obecní les, který se nachází vlevo od cesty ze Hředel na Zdice. Tento obecní les pak na Vlčí hůrce navazuje na Zdický les, který je již v honitbě Zdice. Zemědělské pozemky jsou převážně využívány k pěstování obilnin, kukuřice, částečně pak řepka a slunečnice. Rovněž je zde podíl trvalého travního porostu. V honitbě jsou normované stavy srnčí zvěře, zajíce polního a bažanta obecného. Vyskytuje se zde také z drobné zvěře pernaté kachna divoká. Z hlubokých křivoklátských lesů se k nám téměř pravidelně stahují tlupy prasete divokého a to v několika obdobích. Nejprve, když povolí mrazy a rozmrzlé louky divočákům nabídnou po dlouhém zimním období živočišnou potravu, pak nezůstane jedna louka nedotčená. To je ale v dnešní době problém přesahující hranice nejen naší honitby, ale i hranice republiky. Dalším obdobím je dozrávání obilnin, které přetrvává až do podzimu, kdy dozrává kukuřice. V této době se k tlupám prasete divokého připojí ještě zvěř jelena lesního. Není třeba připomínat, že slovitelnost zvěře a tím snížení rizika škod je velmi složitá. Divočák si vždy najde nejkratší cestu z lesa krytem do pole, kde ve vzrostlém obilí není vidět, a jen podle hřbetů dospělých kusů poznáte, kde právě působí škody. Pak v takovémto prostředí ani nereagují na snahu je vyplašit, protože v rozlehlých lánech s porostem se cítí v bezpečí. A to není řeč o kukuřici. Z vlastní zkušenosti víme, že lány kukuřice divočáci ani neopouštějí. Jelení zvěř se stala zvěří noční, takže nám nezbývá nic jiného, než pravidelně každý rok žádat orgán státní správy myslivosti o udělení vyjímky z doby a způsobu lovu. I přes tato opatření považujeme za nejdůležitější dobrou spolupráci s majiteli nebo uživateli zemědělských a lesních pozemků. Ochotu a vstřícnost domluvit se na opatřeních proti škodám, případně na likvidaci vzniklých škod považujeme za základ dobré spolupráce.